Znáte to. Určitě každý z nás je někdy vystaven situaci, kdy pomyslně přetéká pohár a my čelíme strachu, tlaku. Něco, co nechceme, nás neustále svazuje a my se cítíme velmi nedobře. Jenže o tom není život! Není o nepohodlí. Myslíte si, že máme, zde na Zemi, žít jako otroci, trpět? Kdy je člověk otrok? Tehdy, pokud si není ochoten připustit, že svým životem se vyvíjí a je proti logice zůstávat neustále na jednom místě. V jednom zaměstnání, ve vztahu, s jedním účesem, s jedním parfémem, ktémem na obličej. Mění se tělo i duše. A tak jako si všímáme, že nám pleťový krém, který jsme používali ve 20 letech, v padesátce již nestačí, stejně jak bychom si mohli uvědomit, že ani situace, kterou jsme si nastavili ve 20 letech, nám nemůže vyhovovat v padesátce.
Smůla bohužel je, že v této rychlé době jako by se zapomínalo na to, že život je změna, růst, vývoj. A jak poznáme že chce i naše duše změnu? Je to jednoduché. Skrz pocity. V jedné moudré knize jsem četla, že neustálý pocit pohody, štěstí, radosti je známka toho, že naše duše je spokojená s tím, že jsme na tom správném místě. Usínáme s pocitem naplnění, bez výčitek a těšíme se na další den. Pakliže je to ale opačne, jde o volání po změně.
Ok, jenže co ten strach? Jak mám tu změnu udělat? Co když přijdu o přátelé, peníze, pozici. Co když je v tom neznámu bubák?
Znám to u sebe, tolikrát moje duše volala: “ Markéto, jdi jinam, jdi tam, kde je tě více potřeba!“. Jenže skrz strach jsem vše odkládala. Pak se bolest na duši projevila bolestí na těle. Vysledovala jsem, že když neuděláme změnu na základě jemného volání skrz naše nálady a pocity, nejspíš to znamená, že se ještě necítíme v plném ohrožení.
Příběh O loďičce.
Napadla mne zajímavá metafora. Představte si, že náš Život pluje na loďce oceánem. Na té lodičce se může pohybovat po jemných vlnkách a plyne pomalu, v klidu. Ale pozor!! On, ten život pluje, určitě nestojí. Jenže z ničeho nic začínají být vlny větší a sem tam mu dokonce do lodičky nacáká voda. Hm, něco se děje, už to není pohoda, ale ani nuda. Vodu tedy začne vylévat zpátky a pluje si dále. Následně ale mohu být vlny ještě větší a větší. Přichází uvědomění, že mu do lodičky teče stále častěji a stále více a přichází otázka, kdy přijde taková vlna, že se jeho lodička naplní a potopí. To je pak velký strach a Život začne přemýšlet co dělat. Je doslova přitlačen ke ZMĚNĚ něco udělat. A co může Život na loďce např. změnit? Plout na loďce která má např. vyšší stěny, je betelnější a odráží více vln. Nebo může plout na té samé lodičce jako dosud, ale dokáže se chytře otočit v případě bouře tak, že voda cáká do lodičky minimálně, neohrozí jej, umí bouři zvládnout. Udělal změnu, radikální nebo částečnou.
A teď si zkuste živel voda zaměnit za naše emoce. My plujeme, nestojíme. Někdy je to klid, někdy přijde trochu emocí, které nás zaměstnají a otráví. Současně ale vzruší. Pak přijde opravdová bouře a ta s námi zamává. Ale my si přece nechceme bouři nechat líbit. My ji chceme zvládnout. Jak dlouho vás někdo/něco bude štvát? Jak dloho vám bude cákat zloba, negace, nuda do lodičky? A co když dojde u utopení loďky ve formě zdraví? Co třeba udělat změnu? Co změnit lodičku (např. nové zaměstnání), co udělat v onom zaměstnání něco jinak? Jakou uděláte změnu vy?
Život jede, nestojí, my díky němu rosteme, měníme se a je logické, že s naší změnou musí přicházet i rozhodnutí pro změny, které vedou k lepšímu životu. Vím, že si to zasloužíme.