Nedávno jsem psala zamyšlení nad tím, že mne celkem udivilo nastavení české společnosti. Šlo o to, že jsem čelila jízlivé poznámce, proč jako trávím v zahradě na vesnici čas sázením vlastní zeleniny a proč raději nechodím na golf, tenis, což by se ke mně více hodilo, atp. Jinými slovy mi bylo naznačeno, že jsem “vesan”. No dobře, nevadí, přešla jsem to s úsměvem. Nicméně včera se mi stala další situace, kdy už se mi upřímně splašilo ego.
S manželem a dvojčaty jsme se rozhodli, že půjdeme do supermarketu na nákup. Měli jsme výročí svatby a tak jsme si řekli, že si děti mohou vybrat jakoukoliv sladkost. Byla jsem mile překvapená, že si vybrali lízátko za 3 Kč a nic víc nechtěli. No, je to hezké, co dodat, snad jim to vydrží i nadále :-). Každopádně, kromě nákupu bylo cílem takové cesty i to, že dětem budeme vědomě ukazovat, co se děje v supermarketu. Že jsou tam košíky, že musí mít peníze, že budou jíst rohlík až se zaplatí, že si mají raději vybrat papírovou tašku než igelitku. Součástí byla také košíková ukázka, kdy si sami vložili pětikorunu do svých košů s tím, že když je pak zaparkují na patřičné místo, dostanou 5 korun zpět. Tím se docílí toho, že budou košíky na bezpečném místě pohromadě a nebudou nikoho ohrožovat a zavazet.
Šli jsme tedy již k autu a kluci se těšili na pětikačku zpět po zaparkování koše. Co čert nechtěl – v řadě zasunutých košíků byl jeden, kde byl utržen řetěz se západkou, takže nebylo možné se připojit. Bylo třeba jít do jiné košíkové řady a zkusit to tam. Za mnou však stála těhotná paní, která mi velmi agresivní neverbální a později verbální komunkací dávala najevo něco ve stylu: Ach ty chudinko, já vím, máš dvojčata, musíš tu pětikorunu z košíku vydolovat.
Kroutila hlavou a nahazovala taková gesta, že jsem měla chuť jí jednu střelit. A zatímco můj manžel se jejímu projevu smál a nahlas se mě provokativně zeptal: “Paní dnes neměla dobrý den?”, já jsem sama sobě pokazila náladu. Následně jsem pak ještě zaslechla – když nasedala do svého Mercedesu A 160, poznámku: bože, ta nadělá pro pětikorunu! a následovalo propuknutí v silný smích.
A víte co? Nestydím se za to. Ohnu se i pro korunu a ohnu se ráda. Jsem ochotná pro korunu i pracovat, neboť si stále uvědomuji, co je to nemít ji. A ptám se, jak dlouho to bude ještě trvat? Kam to povede? Vyhazuje se tolik jídla, nešetří se vodou, máme plné skříně oblečení, bot, zbytečností. Jsem velmi vděčná za supermarketový zážitek, neboť mne to zastavilo a ukázalo mi, co opravdu nechci.
