Všichni jsou v pohodě svých vlastních sraček

Uzdravení z koronaviru je láska

Helou! Tento článek jsem napsal 17. ledna 2019 – ano, před více než rokem a nevydal ho. Doma jsme už věděli, že je ekonomika dlouho přepálená, že lidé jsou mimo realitu a chtějí víc, dál bla bla bla. Jenže… tohle by před rokem nikdo nečetl. Nebo četl a nebral ani z jednoho promile vážně. Dnes se karta obrátila. A protože nehraju na kdyby, nemůžu teď suše konstatovat – já  to říkal. Upřímně, divil jsem se, že loni nepřišla ekonomická krize. Až takhle letos na konci zimy…

Napsáno 17. 1. 2019, dosud nepublikováno

Po posledním “komunikačním konfliktu” s manželkou ohledně jejího života, jsem si však musel udělat revizi života vlastního. Lidé se mají obecně tak dobře, že jim z toho začíná “jebat”. Jsem dlouhodobým pozorovatelem života, lidí kolem mě a v rámci zachování si svého zdravého rozumu jsem cítil potřebu napsat tento článek. Nutno dodat, že jsem celoživotním optimistou. Přes vše, co jsem tady napsal, se cítím šťastný a věřím, že bude zase dobře.

Na co všechno jsme zapomněli

Na důvod, proč jsme na planetě Zemi – ano, to je ten pomyslný “smysl života”. Objevit svůj talent, rozvíjet svůj talent, být štastný. Moje žena by k tomu ještě dodala – svým talentem sloužit.Tak jednoduše to vidím. Dělat právě to, co nás baví je základem pro to, být šťastný, zdravý, inspirující pro své okolí. Prospěšný druhým. Neškodit, spolupracovat, naplňovat naše poslání na planetě.

Sebepoznání

Celý život tvořím to, co mě baví. Upřímně si nemůžu na svůj život stěžovat. Vážím si toho, děkuji (b)Bohu za příležitost, všem lidem kolem mě za to, jak se vzájemně doplňujeme, sobě za výdrž a odhodlání nepodělat se ze života jako takového. A třeba to někdy příjde, třeba někdy začnu o sobě pochybovat. Mám ženu, které si vážím a miluji ji, máme zdravé děti, které miluji. Můj psychický i fyzický strav je z mého pohledu v pořádku, na co si tedy stěžovat?

Lidem se říká

Média hlásí, jak se nám u nás – i v Evropě daří, jak mají všichni práci, jak se všichni mají dobře. Na jedné straně, bez ironie, je to pravda. Od roku 1945 nebyla v rámci celé Evropy válka, pokud vynecháme krvavé konflikty v rámci jednotlivých států. Možná už stovky let jsme tu neměli celoevropský mor. Pravda, v roce 1918 tu svou sílu ukázala tzv. Španělská chřipka a ta tady uděla fakt krutopřísnou čistku. Její účet: 100 milionů mrtvých! A vidíte, zase jsme se z toho otřepali. Co jiného taky chcete dělat. No a co takový hladomor? Ano, Ukrajina před “časem” zažila i kanibalismus kvůli hladu! Psal se rok 1921 – ano, je to teprve sto let zpět. Rodiče prodávali své mrtvé děti jako jídlo! Ano čtete dobře, je to ošklivé, ale dělo se to. A víte co je na tom nejhorší? Že se máme strašně moc dobře, a přesto si stěžujeme.

Po krk ve sračkách

Lidé mají deprese, přežírají se, neumí se radovat z malých věcí, léčí se ze závislostí na internetu, manipulace s lidskou myslí, nechtějí se potkávat s jinými lidmi, hádají se, myslí blbě a… byl by tu prostor vyjmenovat další tzv. civilizační choroby. Nerozumím třeba syndromu vyhoření, protože sám mám tolik nápadů a chuti do života, že mi něco takového příjde jako nemožné – a stejně se to děje. Takže nikomu se nesměju, prostě každý jsme nějaký. A vím, proč se to vlastně děje – máme se příliš dobře! Máme čas myslet na blbosti. Máme roupy, vrtochy, prostor vytvářet další a další problémy, vrtat se v minulosti – která už neexistuje. Neumíme si užít součastnost, tady a teď. A o to míň vizualizovat, plánovat budoucnost v radosti a štěstí.

Lžeme si do kapsy

Ano, i já sám si musím přiznat, že se občas dostanu do stádia, kdy jsem tak nějak podezřele v pohodě. Žena se se mnou nechce právě rozvádět, děti se se mnou podělí o Lego a nesní mi večeři, ve firmě dokážeme vydělat alespoň na náklady, prostě život je zalitý Sluncem. To mě však brzy profackuje, protože zjistím, že žena “chytne blbou”, začíná prudit, je sama se sebou nespokojená, takže to odskáču já, děti mi sní večeři, ve firmě neklapne nějaký byznys. To se pak rychle zase probudíte, stres začne přirozeně fungovat, tělo dostává impulzy, že se děje něco nekomfortního. Ano, život jde ve vlnách – naštěstí.

Dobře už bylo

Život je dynamický, příliš rychlý, vždycky byl v kontextu rychlý. Fakticky vzato – i bez internetu tady byl stres, i bez sociálních sítí tady byla přetvářka, iluze a fikce, i bez korporací tady byly vysoké nároky na výkon v “zaměstnání”. Bohužel si to stále málo uvědomujeme, že žijeme skutečně ve velmi dobré době, nechci rovnou použít často používané “nejlepší době všech dob člověka”. No upřímně, doba Atlantidy byla nejspíš technologicky dál. Lidi se asi k sobě chovali mnohem lépe, jedli a žili zdravěji. Nejspíš v té době skutečně lidi projevovali své talenty, byli šťastnější. Jenže je to jen v rovině teorie, protože – byla Atlantida? Jak můžeme mít jistotu, že co se o ní říká je pravda? Co bylo bylo, ale tady a teď se máme sviňsky dobře.

Za vrcholem konjunktury

Dejte se do klidu a poslechněte si zamyšlení, které mne napadá na vrcholu éry blahobytu. Jedno z přirovnání bude fotbalové, a to přes fakt, že fotbalu nerozumím. Začneme zamyšlením, které je taktéž neoddiskutovatelné. Všichni umřeme, odejdeme z tohoto života, opustíme fyzické tělo a odejdeme domů. Nevěříte v posmrtný život? Nevadí, stejně umřete. Hrajeme hru, kterou nikdo z nás nevyhraje. Pravidla se nám mění pod nosem, dokonce se posunuje i velikost hřiště. Dostáváme daleko větší balón, kterým máme zaútočit na ještě menší branku, než byly oba objekty na začátku hry. Ano, je to těžší, fyzicky i mentálně. Nehrajete dál? Nemáte už chuť, energii, zájem? Nevadí. Trenér má na střídačce dalšího hráče, kterým budete okamžitě vystřídání. A pokud si myslíte, že se to nemůže stát právě vám, protože jste ti “nejlepší” – omyl.

Jste nahraditelní

Tak kupříkladu jeden z nejlepších fotbalistů světa – brankář Petr Čech, klub Arsenal. Jeho zástupci, nebo chcete-li nástupci, se jmenují Bernd Leno a Emiliano Martinez. Další dva brankáři z klubu. Každý z nich čeká na svou příležitost! Ani jeden z nich nebude “jako Petr Čech”, ale až to nebude možné, nahradí ho. Je to velmi pravděpodobné, protože prostě jsou členy klubu a čekají na ten svůj okamžik. Každý je nahraditelný. A víte co je sranda? Že ani oni nemají “své jisté” – protože co když manager klubu najme zcela nového, mladšího, progresivnějšího hráče? Tajné eso, černý Petr, prostě někdo, o kom hráči nemají vůbec “šajn”. Ano, i to se běžně děje. V tomto případě to může být hráč z tzv. academy Arsenal, hráč z Makedonie Deyan Iliev.

OK, pojďme dál.

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.