Ten chlapec nad vysvědčením plakal

Krásný den. Dnes, tedy v den školního vysvědčení, jsem byla svědkem události, která se mnou silně zamávala. Chěla bych se s vámi podělit o tento dnešní zážitek.

Šla jsem si do cukrárny koupit zmrzlinu a všimla jsem si skupinky chlapců ve věku cca 11 let, kteří po svém oslavovali konec školy. Všichni si dali velkou Kofolu a k ní chipsy (cukrárna – necukrárna), porovnávali svá vysvědčení a plánovali prázdniny. Jen jeden z nich tiše seděl a nebavil se. Křehkost z něj byla cítit na velkou vzdálenost.  Sledovala jsem ho asi 10 minut a protože miluji mladé lidi, zeptala jsem se skupiny, jak se jim povedlo zvládnout školní rok. “Dobrý, v pohodě!”, zaznělo nejčastěji. Jen ten chlapec byl stále zamlklý. Po chvíli jsem si všimla, že odešel kousek opodál na lavičku, otočil se zády ke skupině, díval se do telefonu a začal plakat. “Promiň, nechci být vlezlá trapka, ale jestli pláčeš nad nepovedeným vysvědčením, věř, že vím, jaké to je!” Nevím, proč jsem se ho zeptala, asi jsem tam měla být.. a něco si připomenout.  Každopádně chlapec se konverzace chytl a řekl mi, že nemá vyznamenání, že má dvě trojky z češtiny a dějepisu.

Řekl, že jeho rodiče jsou uznávaní právníci a že má strach, že se budou zlobit, že se on sám s takovým vysvědčením nedostane na gympl a pak na právnickou fakultu. Měl strach, že táta si o něm bude myslet, že je neschopný a že se dost neučil a dělá jim ostudu. A taky mi sdělil, mýma očima, strašnou informaci. Prý, že když nebude mít vyznamenání, nemůže s rodiči jet na dovolenou a bude muset trávit čas s babičkou, stejně jako loňský rok. Ptala jsem se ho, zda je ve škole šťastný, které předměty jej baví. Rozzářily se mu oči, když hovořil o atletice, geometrii a výtvarné výchově! Chce být architektem pasivních domů, které budou šetrné k přírodě. Málem jsem padla!

Taková vize, takové vědění proč! Dokonce mi ukázal svůj první navržený dům. Později se mu však znovu zalily oči a mně také. Dala jsem si s ním ještě jednu zmrzku a pověděla mu, že na to, abych se mohla věnovat péči o člověka v oblasti ošetření těla i duše jsem musela vystudovat střední ekonomickou i vysokou školu a 10 let pracovat v úřadě…. takže mu rozumím. Ale ať si je JISTÝ, že je-li v něm vědění proč a upřímná láska k lepšímu životu na naší Planetě, určitě se najde cesta, která jeho poslání naplní. Ať řekne rodičům u předložení víza, že je chápe a že je má moc rád.

Víte, celý den na tento příběh musím myslet. Kolik dětských duší bude dnes trpět. Kolik duší bude zklamáno systémem známkování, které vede k soutěživosti. Kolik dětí se bojí přijít domů. A naopak kolik EGA bude známkami posíleno! Moje moudrá mamina vždy říkala: “Nechápu, jak je možné, že rodič neví, jaké bude vysvědčení dítěte? Jaký má význam si dítěte po celý rok nevšímat, nevědět na co dítě má, na co nemá a pak jej trestat za výsledek!”  Ve své praxi často vidím emocemi poškozené lidi, kteří jsou naformováni být nejlepší. Myslí si, že je někdo bude mít rád kvůli více titulům. A výsledek? Jsou ještě více nenáviděni. Tito lidé potřebují lásku, sebepřijetí. Mít rádi sami sebe a tím se jim bude lépe dařit léčit mnoho zdravotních i vztahových problémů.

Přeji si, abychom byli takovými rodiči, kdy budeme schopni zastavit se, poučit z vlastních prožitků, vrátit se do věku malého dítěte. Přála bych si, abychom uměli ošetřit emoce sobě i dětem a aby se společnost posunula do takového charakteru, kerý bude podporovat individualitu a šťasné životy. Vím, není to snadné. Ale co na tom zkusit pracovat. Zvládneme to?

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.