S vozíkem do lesa? Jde to.

I handicapovaní mohou do lesa. Lidé pomohou. Ráda bych se s vám podělila o zamyšlení založeném na mém nedávném pobytu v Mariánských Lázních.

V rámci pobytu jsem se věnovala turistice, cestování a poznávání. Musím uznat, že Mariánské Lázně mne absolutně uchválily. A to nejen krásou města, ale především svým okolím, nespočtem turistických tras a přenádhernou přírodou CHKO Slavkovského les. Když putuji sama, všímám si toho, co člověk chodící ve skupině nevidí nebo o tom nepřemýšlí. Když jsem navštívila přírodní rezervaci Kladské rašeliny, uvědomila jsem si, že tato naučná stezka je velmi dobře připravená pro handicapované. WOW! To by bylo něco, kdyby vozíčkáři mohli do pořádného lesa. Sice tam žádný handicapovaný v té době nebyl, ale úplně jsem to tam viděla.

Cca 2 km dřevěný povalový chodník vedoucí rájem vede po rovině, je perfektně udržovaný bez chybějících desek, je dostatečně široký, aby bezpečně projel i velký invalidní vozík nebo dvojčatový kočárek, jsou zde odpočívadla a na konci trasy zázemí pro občerstvení a hygienu. No uznejte, jak se dostane hancicapovaný do lesa?! A zvláště takového, kde se jedná o bezzásahové území.

V hotelu, kde jsem bydlela, byla také jedna úžasná matka se synem. Viděla jsem, že s ním jezdí denně stejnou trasu. Celkem opruz a nuda. Na začátku jsem měla blok. Nevěděla jsem, jak ji oslovit, zda nebudu obtěžovat. Ale pak jsem si řekla, že to zkusím. Zeptala jsem se jí, zda by nechtěla se synem na výlet, že s nimi ráda pojedu, aby na to nebyla sama. Musím vám říci, že jsem neviděla udivenější pohled. Cože? Na výlet? A někdo s námi? Jelikož se pohybuji v sociální oblasti jako dobrovolník v Charitě, přijde mi to úplně normální, ale ona nechápala a téměř dojetím plakala. A přitom – filmovou hláškou – taková blbost!

Zavolala jsem tedy na autobusové nádraží, zda autobus, který tam jede, je vybaven rampou, že pojedeme s velkým vozíkem. Obrovská ochota! Paní z nádraží mi nejen zjistila, zda to nebude problém, ale dokonce mi opakovaně telefonovala aby mi řekla, že pan řidič o nás bude vědět a těší se na nás. A opravdu. Sympatický mladík vyskočil z busu, nainstaloval nájezdovou rampu, paní s vozíkem najela a už se frčelo. Autobus zastavil hned u naučné stezky, žádný stres. Zpáteční cesta probíhala úplně stejným způsobem.

A proč píšu tento článek? Nikoliv proto, že bych si chtěla poklepat po rameni. Ale jako pobídnutí k tomu, abychom se nebáli zeptat těchto lidí, zda stojí o radu, inspiraci, pomoc. Možná na to čekají, možná ne. Je to proto, že si třeba často nedokáží představit, že by někdo cizí chtěl s nimi trávit čas. A stejně tak, milí handicapovaní, požádejte nás o pomoc, žijte co to jen jde. I my se od vás učíme, často jste silnější než my. Je to WIN-WIN. Děkuji za možnost.

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.